Sloupek občanů

Sloupek občanů

úterý, 18 červen 2019 19:09

"Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje." - Antoine de Saint – Exupéry

Napsal(a)

Věřte mi, že my starší, pamatujeme. A s přibývajícími roky se až divíme, co si na nás dovedou vzpomínky, které pustí do naší hlavy dlouhodobá paměť, připravit. A jaké poklady „zašlých časů“ se před námi otevírají.

To, že se k nám nastěhovali Tři králové už na celý rok, protože stále častěji někoho podezříváme, že nám schoval K-líče, M-obil, B-rýle, a než zavoláme na vnouče tím správným jménem, to raději dál nebudu rozvádět. Vím své. Ale ráda bych se vrátila ke vzpomínkám, které jsou stále častější.

Ke vzpomínkám na školní léta a na školu v mé rodné obci. Vidím tu malou holku s „nafouknutými tvářemi“, která sedí první den ve škole a zlobí se na celý svět, protože všechno, co se naučila, nebylo ve školce, ale dal jí to do vínku hlavně dědeček, který ji hlídal. Do školky ta malá holka totiž nechodila. A najednou musela sedět ve škole.

Ale velmi brzy se můj názor změnil a školu jsem měla ráda. Jako jedináček jsem měla najednou spoustu kamarádů, ale také nové vědomosti a nové učitele, kteří mi je předávali. Nikdy nezapomenu na pana řídícího Františka Pilze, mého prvního učitele, na paní učitelku Olgu Richtrovou. A i když byly další školy, učitelé, profesoři, kteří prošli mým životem – k těmto dvěma přibyl velmi výrazně už jen jeden. A to František Krahulec.    

Ale bohuslavická škola, to byl základ a já si teprve po letech, kdy jsem školu poznala i z té druhé strany, ne jen očima malého žáčka, ale jako vychovatelka a učitelka, uvědomovala, jak moc byl důležitý a jak často jsem se hlavně k těmto učitelům vracela, a v duchu i obracela „o pomoc“, o radu.

A kdybyste se zeptali mých dětí, dostali byste podobnou odpověď. Byly žáky stejné školy a já viděla školu z pozice rodiče. Ano, vím, jsme jenom lidé, se svými radostmi i starostmi a ne vždy jsme se vším spokojeni, občas máme výhrady. Ale také vím, že pokud jsem cítila, že není něco třeba úplně v pořádku, vždy se to dalo vyřešit. A jako každý rodič více dětí mohu říci, že každé dítě je jiné. Doma i ve škole. A tak si také každé dítě vybralo jinou - ale svou cestu, kterou začalo v bohuslavické škole. A že si dál nesly píli, vytrvalost a odhodlání v duchu slov: „těžko na cvičišti, lehko v boji“, laskavost, vztah k práci, k hudbě, šikovné ruce…, ale i řád, pořádek, respekt k dalších pedagogům i dospělým. A sami už vychovávají své děti. A v případě dcery i další malé žáčky ve škole, kde učí.   

Když nejmladší syn končil Základní školu v Bohuslavicích, měla jsem tu možnost vidět ho nejen jako rodič dospívajícího kluka, ale jako pedagog. Robert Fulghum, mimo jiné další můj oblíbený spisovatel, kdysi řekl: „funkce v zaměstnání ani zdaleka neodpovídá na otázku – co děláte?“ Byla jsem zprvu jak auto v záběhu. A možná v očích některých stále ta, která nemá žádný titul. A já věděla, že z vysoké školy životní se tituly nedávají, ale vždycky jsem si vzpomněla na své učitele, na zkušenosti mých rodičů i svých, doplňovala si vzdělání vychovatelství a speciální pedagogiky, učila se – a učím se stále. Pochybovala,… dělala chyby. No, kdo je nedělá. A vzpomínám na těch 22 let ve škole. V kolektivu lidí, od kterých jsem se učila učit, vychovávat, komunikovat.

V kolektivu dětí, od kterých jsem se učila nepřestávat být dítětem, ale být jim třeba i maminkou, babičkou…,v zápalu hry někdy i dědečkem, když nebyl nikdo po ruce. A taky se smát, to když se mi ten úsměv někdy z tváře vytrácel, i přesto, že jsem se snažila starosti nechat doma.         

Učila jsem se i při setkání s rodiči. Byla jsem pořád máma, a jak šel čas, postupně i babička šesti vnoučat. A uteklo to tak rychle – a užívám si zasloužený důchod. I když. Asi jsem to chtěla trochu jinak. Připadá mi, že jsem z toho rychlíku nepřestoupila, ale vystoupila, vypadla….

Vážila jsem na miskách vah, přemýšlela…. Mám ráda přírodu a práce s dětmi, to bylo na jedné misce vah. Jenže na druhé byla únava, zachování zdraví a kdosi tam přihodil myšlenku, že už nikdy nevstoupím do stejné řeky. Mohla bych se utopit. Vadil mi hluk, lidi a já utíkala do přírody, do klidu a vnoučata, když jsme si spolu užili, vždy s úlevou, že se jim u babičky nic nestalo, vracela rodičům. A hledala  dál ten svůj klid.

Zprvu to fungovalo, tak jak to napsal Jan Werich.

„Už vím, že chuť do života a radost z bytí může člověk načerpat snáz z počínání přírody než z počínání lidí.“

Snažila jsem se úplně odstřihnout od školy, kde jsem pracovala, od lidí, s nimiž jsem pracovala, od lidí, se kterými jsem se potkávala, žila  - a snad i od dětí.  A začaly si mě vyhledávat občasné neduhy, které mě neměly šanci při zaměstnání dohnat. Nechtěla jsem nic slyšet, nic vědět ani nic vidět. Svého vnoučka jsem pomalu proti své vůli přece jen doprovodila první den do školy. Byl už pátý školáček, s posledním půjdeme po prázdninách.

Ale jak už to tak bývá.

„Stáváme se zodpovědným za to, co k sobě připoutáme.“   /Antoine de Saint-Exupéry/

A tak se i do té mé možná i zbabělé ulity dostávaly informace o škole, do které jsem před 55 lety nastoupila jako prvňáček. A na kterou s láskou vzpomínám. Informace, které mě udivují, překvapují, trápí a nedávají spát. Informace, které mě nutí přemýšlet, co se stalo, proč se stalo, co chybí v té „mé“ -   staré  škole. Vždyť je všechno nové.

Kdysi dělaly obec obcí -  škola, kostel a hospoda. A vůbec to nebyl žádný Bermundský trojúhelník, kde se všechno záhadně ztrácí. Díky němu se komunikovalo. Někdy poučením, někdy fackou, někdy odpuštěním. Trochu jsem to odlehčila. Možná popudila někoho kostelem. Ale i ti největší bezvěrci se v nejtěžších chvílích zapomenou a obrací se k Bohu o pomoc.  A mě to naučila už babička a nevidím v tom nic špatného.

Říká se tak nějak, chceš-li něco věděti, dozvíš se to od dětí. A věřte mi, že i těm otázkám jsem se při náhodném setkání s nimi bránila, ptát se jich…. Ale děti jsou bezprostřední, upřímné…..

A upřímně. Dlouhé měsíce jsem se statečně bránila, zaříkala, že už nechci mít se školou nic společného. Ale vzpomínky nejdou zabalit do krabice a hodit na půdu. Myšlenky vám vklouznou do hlavy i přes neustálý odpor. Najdou si cestičku…. A já si připadám, jak ta vlaštovka, která už hnízdí jinde, ale než najde cestu, vždycky zakrouží nad hnízdem, kam se vracela 57 let. Možná tohle zamyšlení, vzpomínání ve mně vyprovokovalo každoročně probuzené hokejové vlastenectví, držet pohromadě, nevzdávat se, mít jeden cíl, hrát fair play a víra ve vítězství. A jsme i u té víry. Není mým úmyslem nikoho soudit, nikoho k něčemu nabádat.

A jestli – tak ke zdravému rozumu, pokoře, porozumění, vzájemné komunikaci, ať už je mnohdy i ostřejší a vyhrocenější, a také k naslouchání.  Možná, že někdo v té hospodě u piva může říct, že nejde-li o život, jde……Nebojte, nebudu pokračovat. Protože o život přece jde. O ten současný i budoucí. Všech. A zejména dětí, které si staví ten svůj dům. Staví teprve základy a ty potřebují být pevné a v dobré půdě. A o to přece jde všem.

Přeji všem krásné léto a vždy jen ty nejhezčí vzpomínky na školní léta a na tu vaši, naši školu. I když k nám přijdou ty vzpomínky obvykle až s příchodem té dlouhodobé paměti.

Nevím, co by mi řekl pan Miroslav Horníček. Zdali jsem příliš neunavila či neotrávila případné čtenáře. Ale jistě mi už na začátku svým moudrem poradil.

Člověk píše to, co cítí a ne to, co od něj chtějí druzí

                                                                                           A já to tak cítila.                 

Jana Matoulková

Více z této kategorie: Když přiletí vlaštovka »
Real time web analytics, Heat map tracking